Doporučili | PaedDr. Petra Lajčiaková, PhD., Mgr. Eva Ghisi |
---|---|
V kategorii | Ideologie, traumata a katastrofy |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | válka, traumata, smysl života, psychoterapie, logoterapie, holocaust |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Kniha ponúka zážitky svetoznámeho psychiatra V. E. Frankla z koncentračného tábora - autor opisuje správanie človeka, ľudskej bytosti v neľudských podmienkach, ktoré dokázal pripraviť človek človeku. Ponúka odpoveď na otázku o zmysle ľudského života - pri neľudskom utrpení.
Autor je zakladatelem logoterapie. Jedná se o knihu, ve které popisuje své uvěznění v koncentračním táboře, hledání smyslu života, nalezení východiska z nouzové situace. Kniha je psána dosti sugestivně, čtenáře může i rozplakat.
Vlak teď zastavuje, jak se zdá, na trati mimo město. Nevíme dobře, zda jsme ještě ve Slezsku nebo už v Polsku. Z ostrého hvizdu lokomotivy jde strach. Je to jako ječivé volání o pomoc personifikované lokomotivou, volání lidské masy vedené do velikého neštěstí. Zatím vlak začíná posunovat před nějakou zřejmě velikou stanicí. Náhle výkřik z ustrašeného množství lidí ve vagonu: "Tady je tabule: Osvětim!" V té chvíli všichni cítí, jak se jim zastavuje srdce.
Osvětim - to byl pojem složený z nezřetelných a o to hrůznějších představ o plynových komorách, kremačních pecích a masovém vraždění. Vlak se pomalu sune dále, jakoby váhavě, jako by chtěl pozvolna a zároveň šetrně postavit ten svůj nešťastný lidský náklad před skutečnost: "Osvětim".
Teď už je vidět více. Už se rozednilo a vpravo i vlevo od trati se celé kilometry rýsují obrysy lágrů obrovských dimenzí. Nekonečné mnohonásobné ploty z ostnatého drátu, strážné věže, světlomety a dlouhé kolony lidských postav v hadrech, šeď se v ranní šedi pomalu, unaveně sune pustými, jako šňůra rovnými ulicemi lágru, nikdo neví kam. Tu a tam se ozývá hvizd jednotlivých komand, nikdo neví proč. Ten či onen z nás už má hrůzné vidiny. Já jsem například měl za to, že vidím několik šibenic s oběšenci. Zachvátil mne děs a to bylo dobře: my všichni jsme museli být vteřinu po vteřině, krok za krokem uváděni do veliké hrůzy. Konečně jsme vjeli do stanice. Ještě se nic nehýbe...