Doporučili | Mgr. Zbyšek Mohaupt |
---|---|
V kategorii | Multikulturalismus, předsudky a rasismus |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Děti, Dospělí, Mládež |
Štítky redakce | životní moudrost, výchova, traumata, svoboda, příroda, morální hodnoty, mezilidské vztahy, mezigenerační soužití, menšiny |
Štítky uživatelů | stromy, Audioknihy |
Čtivá a emocemi naplněná knížka vypráví příběh malého indiánského chlapce, vyrůstajícího po smrti rodičů u svých prarodičů, žijících osaměle v horách. "Malý Strom" (což je chlapcovo jméno) od nich dostává to nejcennější, co může dítě potřebovat: laskavou péči, přijetí, podporu i příležitost k samostatnosti. Na pozadí láskyplného vztahu dědy a babičky a jejich přístupu k němu se z něho - místo traumatizovaného chlapce, trpícímu úzkostmi a naučenou bezmocností - stává vnitřně silný a svobodný člověk. Knížka je vhodná pro dospívající i dospělé, kteří mají ve své historii podobně traumatizující zážitky nebo hledají vlastní cestu k výchově svých potomků.
"Malý strome," řekla, "takovéhle věci se nesmí nikomu říkat, protože v tomto světě, který je světem bílého muže, by to ničemu neprospělo. Ale ty je musíš znát. Proto jsem ti je vyprávěla."
Tehdy jsem pochopil, proč jsme v krbu topili jen takovými poleny, která už opustil duch. Pochopil jsem život lesa a hor.
Babička říkala, že její táta měl takové pochopení, že ví, že bude silnější ve všem, co bude poznávat ve svém příštím životě. Řekla, že doufá, že bude taky silná; že se s ním zase sejde a že se jejich duchové navzájem poznají.
Babička řekla, že i dědeček se blíží k pochopení, aniž to tuší, a že budou vždycky spolu; jejich duchové to budou vědět.
Zeptal jsem se babičky, zda si myslí, že i já se můžu vydat tou cestou, abych nezůstal pozadu.
Vzala mě za ruku. Šli jsme dlouho dolů, než konečně odpověděla. Řekla, abych se stále pokoušel chápat. Řekla, že by se mi to mohlo podařit a že bych se možná mohl dostat dál než ona.
Řekl jsem, že mi vůbec nejde o to, abych se dostal dál. Že by mi docela úplně stačilo, kdybych ji aspoň dohonil. Je v tom totiž taková divná osamělost, když člověk zůstává pozadu.