Doporučili | Jana Tesařová |
---|---|
V kategorii | Afektivní poruchy |
Žánr | Naučná |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | sebevraždy, psychoterapie, poradenství, emoce, deprese |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Rady pro rodiny a blízké osob s maniodepresivními stavy. Radikální změny jednání, nálad, změny osobnosti, které probíhají od neovládané euforie a realizace megalomanských nápadů až po hluboké deprese a sebevražedné tendence, jsou utrpením nejen pro postižené touto nemocí, ale v důsledcích dopadají i na jejich rodiny, partnery, děti i blízké okolí. „Mít rád někoho takto postiženého,“ svěřuje se příbuzná jedné pacientky v terapii, „znamená nemít strach před ničím a připravit se na všechno.“
Autor podává nezbytné informace o nemoci a poskytuje rady, jak se zachovat v různých situacích, které v rozdílných fázích a variantách onemocnění nastávají. Výklad doplňují příklady ze života a přehlednosti napomáhá stručný souhrn na konci každé kapitoly. Kniha je psána pro rodinné příslušníky osob s bipolární poruchou a lidi, kteří jsou jim nablízku.
NemocBipolární porucha postihuje v závažné formě jedno až dvě procenta populace a v lehčích formách až třikrát více osob. Pro veřejné zdravotnictví tak představuje vážný problém. Před nástupem psychofarmakologie, a zvláště před zavedením léčiv na bázi lithiových solí, se bipolární porucha považovala za nevyléčitelnou nemoc s beznadějnou prognózou.
Podle údajů Světové zdravotnické organizace (World Health Organization) patří bipolární porucha mezi deset nejdražších nemocí s nejhoršími následky. Úmrtnost postižených osob je dvakrát až třikrát vyšší než celkový průměr úmrtnosti populace. U pacientů s bipolární poruchou je mnohem vyšší riziko sebevraždy – u neléčených pacientů se zvyšuje na deset až patnáct procent. Utrpení, které tato choroba způsobuje, se neomezuje jen na samotného pacienta, ale zasahuje i jeho blízké. Nese s sebou také riziko desocializace a bývá i prvotní příčinou policejního a soudního vyšetřování pacienta. Související problémy často překryjí příznaky probíhající nemoci a podpoří odolnost vůči léčbě i špatnou prognózu dalšího vývoje nemoci. Téměř šedesát procent pacientů trpících bipolární poruchou je navíc závislých na drogách a to jejich úzkostné stavy ještě umocňuje.
Šíření těchto informací a popis nejzazších stavů choroby by mohlo vést až k nevraživosti vůči takto postiženým pacientům. Je však nutno dodat, že nemoc se vyvíjí zcela jinak v případě, kdy dojde k adekvátní péči, to znamená ke včasné diagnóze a léčbě. U pacientů v péči lékaře se výrazně snižuje riziko sebevraždy a úmrtnost v této skupině odpovídá úmrtnosti běžné populace, nebo je dokonce nižší. U léčených pacientů je také možné předcházet zmatenému a rizikovému jednání, usnadňovat opětné začlenění pacienta do společnosti nebo bojovat proti jeho společenskému vyloučení.