Zvěrolékař a jeho přátelé

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Popis knihy

Další knížka podmanivých příběhů Jamese Herriota vypráví v dvaapadesáti zastaveních nejen o čtyřnohých pacientech, ale také o jeho blízkých, o manželce Heleně, synkovi Jimmym a dcerce Rosii, oddaném pomocníku Siegfriedovi, stejně jako o mnoha dalších barvitých postavách a postavičkách z yorkshirské vrchoviny. Potěší nás ironická historka se šťastným koncem o kolapsu nádherného koně pana Kettlewella, a naopak zarmoutí tragický příběh kocoura Ollyho - jenže tak už to v životě zvěrolékaře a ostatně i nás všech chodí. Herriotova knížka vypráví o úspěších i omylech, životních výhrách i klopýtnutích, s nimiž se každý musí vyrovnat. Autor to dokázal s nepřekonatelným, jedinečným, hřejivým humorem, který je opravdu nadčasový - a proto si získal srdce čtenářů na celém světě.

Ukázka z knihy

Tak to bychom měli. Toho nádherného koně jsem zabil. Bylo to absurdní, neuvěřitelné: před pár minutami tu stálo zvíře v plné síle a kráse a pak jsem přijel já, se svými chytrými medikamenty, a zabil jsem ho.
Co řeknu? Hrozně mě to mrzí, pane Kettlewelle, prostě nechápu, jak se to stalo. Otevřel jsem ústa, ale nevyšla z nich ani hláska, ani pípnutí. A jako bych se na celou scénu díval odněkud zvenčí – uvědomil jsem si čtverec hospodářských budov, za nimiž se pod nízkou oblohou zvedaly tmavé, sněhem šrafované skály, štiplavě studený vítr, hospodáře, sebe a nehybné tělo koně.
Mrazilo mě až v kostech a bylo mi mizerně a musel jsem promluvit, pronést pár nezbytných slov. Dlouze, nejistě jsem se nadechl a už jsem málem začal, když kůň mírně zvedl hlavu. Neřekl jsem nic, mlčel jsem spolu s panem Kettlewellem, když se mohutný kůň obrátil na hrudník, pár vteřin se rozhlížel, a pak se postavil. Zatřásl hlavou, pak přešel ke svému pánovi. Zotavil se právě tak rychle a neuvěřitelně, jako se předtím zhroutil, a nebylo vidět žádné následky prudkého pádu na dlažbu dvora.
Hospodář mu pohladil šíji. „Víte, pane Herriote, že ta vyrážka skoro zmizela?“
Přistoupil jsem k němu: „Ano, máte pravdu. Už není málem vidět.“
Pan Kettlewell zavrtěl uvážlivě hlavou: „Jo, opravdu je to moc dobrej, novej lék. Ale něco vám povím. Snad vám to nebude vadit,“ položil ruku na moji paži a zahleděl se mi do očí. „Připadá mi to krapet prudký.“
Odjížděl jsem z hospodářství a přibrzdil jsem v závětří kamenné zídky. Padla na mě hluboká únava. Tyhle věci mi nesvědčily. Mělo jsem svá léta – třicítka mi dávno minula – a už jsem nevydržel tolik, co dřív. Naklonil jsem zpáteční zrcátko a podíval jsem se na sebe. Byl jsem jen trochu pobledlý, ale ne na smrt bledý, jak jsem se cítil. Přetrvával ve mně pocit viny a šoku a znovu se mi vracela myšlenka, že existují určitě snadnější způsoby obživy než praxe veterináře na vesnici. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, těžká, špinavá práce, okořeněná traumatizujícími příhodami jako je ta katastrofa před chvílí. Položil jsem hlavu na opěradlo a zavřel jsem oči.
Když jsem je za pár minut otevřel, prorazilo slunce mraky, prozářilo zelené stráně lemované jiskřícím sněhem a ozlatilo skalnaté výběžky. Stočil jsem okno vozu a vdechl čistý studený vzduch, čerstvý a ostře kořeněný, snášející se z vřesoviště vysoko nade mnou. Výkřik kolihy protrhl závoj ticha a v trávě silničního úvozu jsem zahlédl první petrklíče.

Mohlo by Vás také zajímat