Popelka nazaretská

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Popis knihy

Popelka nazaretská, která nezapře ducha českého baroka, je nejznámějším dílem Václava Renče. Skladba vznikla v komunistickém kriminále "zapsaná do paměti... v nejnaprostější samotě samotě... už ve vyšetřovacích vazbách". Básník ji po svém návratu z vězení (1951 - 1962) nijak neupravoval. V dopise literárnímu kritikovi Jaroslavu Medovi, v době prvního vydání knihy, o tom Renč napsal: "Vychází tak, jak mi v těch samotách byla darována, zcela doslovně darována, proto jsem se neodvážil změnit, když šla do tisku, ani slůvko, třeba by se zdálo (a mě prvnímu), že tu i onde by byla namístě menší korektura."

Ukázka z knihy

PRELUDIUM
(Nalezená píseň mluví k duši)

Pojď, duše neklidná! Už dosti
jsi nasnila svých marných snů.
Jen zvíří, a bez radosti
prázdnotě hasnou do jícnu.

I tam je anděl ještě sbírá.
Co on, co on z nich zachrání?
Z oharků, z nichž špí kouř a síra,
z hvězd, které pálí do dlaní,

z těch vidin proteovských, které
proradně tančí po vlnách,
z těch paláců, jež vítr bere,
z těch básní, na něž sedá prach.

Pojď, duše bláhová! Jak často
v bludištích jsi mne hledala!
A zatím já – ach, tušilas to? –
naprostřed cesty bezmála,

tam, kudy prosťáčci a děti
berou se na své výpravy,
jak třpytné zrnko v kupě smetí
čekala, a se zastaví

tvůj nedočkavý let, až jednou,
vztaženy prázdně do dálek,
tvé ruce užaslé mne zvednout
co pod nohama korálek.

Pojď, duše, usednem jak děti
tu pod keř nebo zářivý
a budeme si vyprávěti
co každý zná, co každý ví –

a před čím každý uhýbá se
(jak ty, ó duše, jako ty):
o sladké, o nejsladší kráse
nad studnou naší samoty.

O hvězdě na nebeském keři,
jež i tak mnohým zhaslým snům
dá znovu svítit pro ty, kteří
jí v srdci vystavěli dům.

Pojď, duše! Prostí snad a děti
též přisednu si k pohádce.
Sebehůř ji lze vyprávěti,
vždy bude zníti přesladce.

Mohlo by Vás také zajímat