Jaký vlastně Martin bude, až vyroste?" zeptala jsem se jednou. "Jiný," řekl tatínek. "Nebude toho tolik umět jako ty, bude hůř mluvit a taky moc neporoste. Některým věcem nebude rozumět."
To všechno mi nepřipadalo nijak hrozné. "Bude... jako z jiné planety," řekla maminka. Tehdy jsem ještě o vesmíru moc nevěděla, a tak mi tatínek ukázal ve velikém atlasu Slunce, Zemi, Saturn, Neptun." A tady je Mars," řekla maminka. "Vypadá to, že by tam mohl být podobný život jako na Zemi. Ale lidé, nebo spíš obyvatelé, by byli jiní než my. Malíři si vymýšlejí, jak by asi vypadali." "Byli by třeba zelení nebo by možná měli místo pusy choboty," kreslil mi je tatínek. "Ale tak přece Martin vypadat nebude!" lekla jsem se. "To víš že ne. Jde jen o to, že my bychom se těm Marťanům třeba smáli, připadali by nám divní. Ale oni by možná byli lepší než my. Hodnější, milejší. A určitě by se dovedli radovat nebo plakat."
Tehdy jsem tomu nerozuměla. Downova nemoc, vesmír, obyvatelé jiných planet... Bylo toho na mě moc. "Takže náš Martin... jako kdyby byl odtamtud? Že by byl ... Marťan?!" "Přesně tak," řekla maminka. "Někdy si s ním nebudeme rozumět. Ale budeme se snažit, aby se u nás měl dobře."