Doporučili | PhDr. Simona Hoskovcová, PhD., Mgr. Petra Fabinová |
---|---|
V kategorii | Psychologie rodiny, výchova dětí |
Žánr | Beletrie |
Věková kategorie | Děti |
Štítky redakce | životní hodnoty, přátelství, pohádky, morální hodnoty, logoterapie, fantazie, dětství |
Štítky uživatelů | Pohádky |
Děvčátko Momo je ukázkou toho, jak i zdánlivě slabé a bezbranné dítě může zachránit své přátele před zloději času. Ač je tento příběh napsaný v 70. letech, je stále velmi aktuální. Při čtení s dětmi můžeme uvažovat o hodnotách a o tom, co je zvláště pro děti skutečně důležité. Zlodějům času se úspěšně daří přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále efektivněji a rychleji, aby takto uspořený čas uložili do záložny a později si ho užili. Zloději času ovšem tento čas potřebují, aby sami přežili. Děti jsou odkládány do ústavů, nikdo již nemá čas na své přátele. Děvčátku Momo se nakonec podaří tento vývoj zvrátit.
Tento fantazijní pohádkový román našel např. v Německu důležité místo v biblioterapii na dětských onkologických odděleních. V této souvislosti upozorňujeme, že v současném českém překladu chybí právě důležité pasáže týkající se životního času zemřelého člověka.
Při tom, jak se pohyboval ulicí, před ním nečistoty, za ním čisto, napadaly ho nejednou veliké myšlenky. Ale byly to myšlenky beze slov, které jen těžko můžeš vyslovit, jako je nesnadné vypovědět vůni, již si matně umíš vybavit, nebo barvu, kterou jsi zahlédl ve snu.
Po práci, když Beppo seděl vedle Momo, svěřoval jí své velké myšlenky. A protože Momo uměla naslouchat oním zvláštním způsobem, roztála mu ústa a Beppo našel ta pravá slova.
"Víš, Momo, ono je to tak. Někdy máš pře sebou ulici jako bez konce. Myslíš si, jak je strašně dlouhá a že to nikdy nemůžeš dokázat. Tak si to lidé myslí.
Pak začne člověk pospíchat. Pospíchá pořád víc. Pokaždé, když zvedne hlavu, vidí, že před ním toho vůbec neubývá. Vynakládá ještě větší úsilí, potí se úzkostí, až nakonec úplně ztratí dech a víc už nemůže. A ulici má stále ještě před sebou. Takhle si člověk počínat nesmí."
Chvíli se zamyslel a mluvil dál: "Momo, nemíme si nikdy představovat celou ulici. Rozumíš mi? Jenom příští krok, příští nadechnutí. A pořád tak. Pořád jenom myslet na to, co následuje."
A zase po dlouhé odmlce pokračoval.