Už zase skáču přes kaluže

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Napsali o knize

V autobiografickém románu vypráví autor příběh svého dětství, kdy byl postižen obrnou, nepodlehl beznaději a za pomoci rodičů a kamarádů se zařadil do plnohodnotného života.

Ukázka z knihy

Den co den mi Jožka držel Jitřenku, než jsem na ni vylezl, ale za čtrnáct dní si koník na moje podivné nasedání zvykl, a než jsem se usadil, ani se nehnul. Od té doby jsem už na Jožkovi nechtěl, aby mi Jitřenku podržel, ale berle jsem s sebou pořád ještě vozit nemohl.
Ukázal jsem Bobovi, jak bych je s sebou rád vozil zavěšené na pravé ruce a poprosil jsem ho, jestli by se na Jitřence trochu neprojel a nevezl berle s sebou. Bob na ní jezdil každé odpoledne po vyučování a Jitřenka se přestala berlí bát.
Jak Jitřenka klusala, klapaly jí berle do boků, a když se dala do cvalu, odhazovala si je dozadu, ale už se jich nebála.
Jitřenka nebyla tvrdá na uzdu a snadno jsem ji zvládl, i když jsem držel otěže jen jednou rukou. Měl jsem je při jízdě nakrátko, abych se mohlo jen trošičku zaklonit a ještě víc za ně zatáhnout vahou svého těla. Když jsem ji chtěl obrátit, poslechla na první pohyb ruky, a brzy byla povolná jak ovčácký poník. Zjistil jsem, že když se rukou, v níž svírám popruh, zachytím sedlového řemene, mohu si i zaklusat, a dny, kdy jsem bezvládně nadskakoval v sedle, už byly dávno ty tam.
Jitřenka nebyla vůbec lekavá. Běžela pořád rovně a já si na ní připadal bezpečný a vůbec jsem se nebál, že mne shodí. Ani jsem si neuvědomoval, že když sebou kůň prudce trhne, musí mít jezdec zdravé nohy, aby se udržel v sedle, protože jsem nikdy nic takového nezažil. Byl jsem přesvědčen, že by mne shodil jen kůň, který by pořádně vyhazoval, a začal jsem jezdit divočeji než všichni kluci od nás ze školy.
Hnal jsem se cvalem po hrbolaté zemi a všechny obtíže, které chystala mým berlím, jsem zdolával nohama silnýma jak ocel – nohama Jitřenky, které jako by teď byly moje.

Mohlo by Vás také zajímat