Na západní frontě klid

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Název: Na západní frontě klid

Autor: Erich Maria Remarque

V kategorii	Ideologie, traumata a katastrofy
Další kategorie	Plný text
Žánr	Beletrie
Věková kategorie	Dospělí, Mládež
Štítky redakce	válka, přátelství, morální hodnoty
Štítky uživatelů	Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu.
Plný text knihy	Na_zapadni_fronte_klid.pdf

Popis knihy

Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou, táhli na frontu, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Mladí lidé, vychovaní svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností a otázkou cti, poznali skutečnou tvář nesmyslné války, a pokud se z ní někteří vrátili, nedokázali zakotvit v novém životě, nechápali ho - příliš děsivé byly zážitky ze zákopů, příliš živé vzpomínky na padlé kamarády. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace - nejstrašnější totiž není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce…

Ukázka z knihy

Je podzim. Někdejších lidí zde už mnoho není. Jsem tu poslední ze sedmi z naší třídy.
Kdekdo mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Skončí-li to zase zklamáním, všechno se zhroutí, naděje jsou příliš silné, nedají se odklidit bez výbuchu. Nebudeme-li mít mír, budeme mít revoluci.
Mám čtrnáct dní volna, protože jsem se trochu nalokal plynu. Celý den sedím v malé zahrádce na slunci. Příměří bude co nevidět, i já už v to věřím. A potom pojedeme domů.
Zde mé myšlenky váznou a ne a nechtějí dál. Co mě neodolatelnou přesilou přitahuje a očekává, jsu pocity. Je to lačná touha po životě, je to pocit domova, je to krev, je to opojení z představy: jsem zachráněn. Ale nejsou to cíle.
Kdybychom se byli vrátili domů v šestnáctém roce, byli bychom z bolesti a síly našich prožitků rozpoutali vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už se nedokážeme vpravit do života. Vyznat se v životě.
...
Ale je také docela možné, že všechno, co si myslím, je jenom melancholie a smutná bezradnost, poprašek, jejž vítr odfoukne, jen co zase stanu pod topoly a budu naslouchat jejich šumění. Není myslitelné, že je veta po tom měkkém, co zneklidňovalo naši krev, že zmizelo to neurčité, ohromující, nadcházející, budoucnost o tisíci tvářích, ta melodie ze snů a knih, šelest a předtucha žen, není přece možné, aby to všechno zaniklo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.
Stromy zde svítí pestře a zlatě, jeřabiny se rdí v listoví, silnice bíle ubíhají k obzoru a kantýny hučí mírovými pověstmi jak úly.
Povstávám.
Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už nic mi vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všech očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mě pronesl těmi léty. Zda jem ho překonal - to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, ať to, co ve mně říká „já“, bude či nebude chtít.

Mohlo by Vás také zajímat