| Doporučili | doc. MUDr. Herbert Hanuš, CSc. |
|---|---|
| V kategorii | Životní mezníky, změny a rozhodnutí |
| Žánr | Beletrie |
| Věková kategorie | Dospělí |
| Štítky redakce | životní osudy, svoboda, pacienti, motivace, lékaři, infekční lékařství |
| Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
První velký americký román o lékařích a vědeckých pracovnících v oboru bakteriologie. Příběh mladého lékaře Martina Arrowsmithe se odehrává na začátku 20. století, kdy v Americe vládne prohibice a dravý kapitalismus. Martin vstupuje do lékařského světa s hlavou plnou ideálů a neuhasitelnou žízní po pravdě bez ohledu na oběti. Jeho idealismus se však záhy střetává s realitou a Martin zažívá jedno zklamání za druhým. Když nečekaně objeví způsob, jak zničit bakteriálního původce některých chorob, domnívá se, že konečně uspěl. Vzápětí však zjistí, že ho předběhl jiný badatel. Roztrpčený Martin se rozhodne prozkoumat alespoň další možnosti objeveného bakteriofágu. Když je požádán, aby nový lék vyzkoušel při morové epidemii na ostrově Svatý Hubert, nezaváhá ani na okamžik. Netuší, že svému vědeckému hledání obětuje to nejdražší, co má: svou milovanou ženu Leoru. Vrací se do Ameriky bohatší o řadu poznatků, ale i lidských prožitků. Po krátkém manželství s bohatou, ale snobskou Joyce pochopí Martin, že jeho skutečným posláním je služba vědě - daleko od kšeftařské a jen za penězi se ženoucí společnosti.
Dr. Almusu Pickerbaughovi bylo osmačtyřicet. Promoval na Mugfordské koleji a Wassauské lékařské fakultě. Vypadal trochu na prezidenta Roosevelta, měl jeho hranatou postavu a štětinaté vousy a tu podobu ještě pěstoval. Jenom mluvit mu nestačilo: buď se pochechtával, nebo kázal.
Přivítal Martina čtyřnásobným „nazdar“, vyráženým jako univerzitní hurá; provedl ho po úřadě, zavedl do ředitelny, podal mu doutník a přerušil mužné mlčení:
„Doktore, těší mě, že jsem ve vás dostal člověka, který má vědecké zájmy. Myslím, že ani já jich nejsem zcela prost. Vskutku si pravidelně vyhrazuji čas na vědecké výzkumy, bez nichž i nevímjak zanícená křižácká válka o zdraví mnoho nesvede.“
Vypadalo to na začátek dlouhého semináře. Martin se uvelebil v křesle. Doutník ho moc nevábil, ale přišel na to, že s ním vypadá zaujatěji.
„To já mám, přiznám se, takovou povahu. Bez nějakého shánění osobního prospěchu, kolikrát jsem jen doufal, že mě nebe obdaří géniem, abych se stal zároveň Rooseveltem i Longfellowem velkého a na všech stranách mohutnějšího zdravotnického hnutí – není ten doutník příliš slabý, doktore? - nebo, správněji řečeno, spíše Kiplingem veřejného zdravotnictví nežli Longfellowem, neboť cambridžský mudrc má sice krásná místa a vysokou mravní úroveň, ale jeho básním chybí kiplingovský švih a říz.
Myslím, že mi v tom dáváte za pravdu, nebo mi jednou za pravdu dáte, až uvidíte, jaký účinek má naše práce na město a jak zdárně se tu ujímá myšlenka zdravějšího života, že svět potřebuje zaníceného, smělého, grandiózního vůdce – třeba nějakého Billyho Sundayho – člověka, který by rozuměl reklamě a burcoval lidi ze zpohodlnělosti. Někdy o mně noviny tvrdí – říkám jen, že je to pro mě velká čest, když mě srovnávají s Billym Sundaym, největším hlasatelem evangelia a křesťanským kazatelem – tvrdí, že si počínám příliš barnumsky. Hm! Ti tomu rozumějí, chyba, že si dost barnumsky počínat nemohu. Ale přece jen se snažím, snažím a – Koukněte. Tady je plakát, malovala ho má dcera Orchidea, a báseň je můj skromný pokus a věřte, že ji recituje kdekdo široko daleko:Jsi-li stále potichu,
odneseš to, pohříchu!
Proto kdo chce zdraví získat,
musí zplna hrdla vřískat.