Doporučili | PhDr. Jana Dokoupilová, PhDr. Naděžda Němcová, PhDr. Helena Strnadlová |
---|---|
V kategorii | Fobie, úzkosti a obsese |
Žánr | Naučná |
Věková kategorie | Dospělí |
Štítky redakce | psychoterapie, poradenství, podrážděnost, nutkání, neurotické poruchy |
Štítky uživatelů | Pomozte nám i ostatním - buďte první, kdo zařadí tuto knihu. |
Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) je velmi častou psychickou poruchou, která se projevuje pocitem nutkání provést určitý čin nebo zabývat se určitou myšlenkou.
Lidé trpící OCD mohou mít značné potíže, někdy je jejich život závažně omezen a často se cítí jako bezmocná oběť. Dříve se zdálo, že je tato porucha prakticky neléčitelná, avšak v posledních letech se podařilo dosáhnout zásadního pokroku v porozumění OCD a její léčbě jak pomocí léků, tak psychoterapie. Stručná a srozumitelná knížka našich předních odborníků shrnuje informace o tom, jak tuto poruchu rozpoznat, jak ji léčí odborník, jak si může pacient pomoci sám a jak mu může pomoci jeho rodina. Text je doplněn řadou příběhů.
Co je to OCD?
Pro OCD (Obsedantně kompulzivní porucha) je typické, že se člověk zabývá nepříjemnými myšlenkami a kvůli nim trpí silnou úzkostí, napětím či nepohodou. Bývají to nejrůznější obavy, že se něco přihodí nebo zanedbá a následky budou katastrofické. Proto se řada lidí s OCD vyhýbá situacím, které navozují takovéto ohrožující myšlenky. Úzkost z výše zmíněných obav a z následného vyhýbavého chování se snaží neutralizovat opakovanými úkony nebo stereotypními myšlenkami. Vznikne kompulze, která však sníží úzkost jen na chvíli. Brzy přichází nová úzkost, nová potřeba ji snížit a rozvíjí se další kompulze. V průběhu času obvykle potřeba další kontroly roste. Příznaky OCD mohou zahrnovat vtíravé myšlenky (obsese) o ušpinění, o agresi k druhým lidem, vtíravou váhavost, excesivní počítání, kontrolování, umývání se, ujišťování se, nutkavé sledování tělesných funkcí a psychického fungování. Většina postižených lidí má mnoho z těchto příznaků.
Většina osob trpících OCD si je zřetelně vědoma, že jejich chování je iracionální, ale nedokážou je neprovádět, protože v případě vynechání cítí velkou úzkost a strach z katastrofálních důsledků. Někdy si však své chování „morálně“ zdůvodňují „čistotností“, smyslem pro pořádek nebo snahou zabránit jakkoliv malé pravděpodobnosti, že by se něco katastrofického mohlo stát. Vědomí „iracionality“ však vede k tomu, že se za své chování často stydí a bojí se, že je ostatní budou pokládat za „blázny“. Bojí se, že kdyby své chování prozradili, druzí lidé by je odsoudili nebo by se jim smáli. Někdy mají strach, zda netrpí vážnější psychickou poruchou, třeba schizofrenií, proto se neúspěšně pokoušejí zvládnout příznaky vlastní vůlí. Své příznaky tají a dlouho se obávají vyhledat odbornou pomoc.