Léčba koněm

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

Popis knihy

Pouť otce za uzdravením syna
Kniha je skutečným příběhem Ruperta Isaacsona, rodáka z Jižní Afriky, jemuž se v americkém Texasu narodí syn Rowan. Rodina si s Rowanovou výchovou neví rady a nakonec se zjistí, že chlapec má autismus. Rupert však zjistí, že na jeho syna příznivě účinkují dvě věci: jízda na koni a domorodí léčitelé. Proto se rozhodne podniknout se svou ženou a synem cestu do míst, kde se odpradávna stýkají koně a šamanismus: do Mongolska. Kniha je fascinujícím příběhem této cesty – cesty za uzdravením syna. Kniha poprvé vyšla v roce 2009 a stala se bestsellerem, který už byl přeložen do několika jazyků. O rodině Isaacsonových a jejich cestě do Mongolska byl v roce 2009 také natočen filmový dokument.

Ukázka z knihy

Rowan 1, strach 0
V osikových lesích, které pokrývaly vršky hor, rostly malinké jaho dy. V porovnání se stepí dole byl tohle úplně jiný svět, svět třpytivé ho stříbrozeleného listí, kmenů s šedými a černými pruhy, které, jak podotkl Rowan, vypadaly jako „zebří noha“, a svěže zeleného podrostu, vyzdobeného divoce rostoucími květinami a motýly. Všude byla spousta barev. Odstíny červené, nachové, žluté a modré, všechny živě zářily na onom zeleném plátně a vířily kolem šedočerných pruhů na osikových kmenech jako proudy smarag dového moře. S ničím nesrovnatelná krása. Rowan, kterému se vůbec nechtělo z dodávky, to všechno ignoroval, seděl na leopardím sedadle, hrál si tvrdošíjně se svými letadýlky, a kdykoli jsem navrhl, že bychom mohli vystoupit a vylézt na „kamzičí skály“ (jak je mezitím sám překřtil), pouze zaječel: „AUTO!“
Skály se vzpínaly do modrého nebe nad námi jako nějaké vyvřelé hradby posázené zelenými a oranžovými lišejníky, kapradím a květinami, které vykukovaly z trhlin a štěrbin.
„No tak, Rowane,“ řekl jsem do otevřených dveří dodávky, zatímco mi kolem hlavy líně bzučely mouchy. „Vylezeme na skály.“
„AUTO!“
„Tenhle příběh se nejspíš bude muset jmenovat Léčba dodávkou.“ Kristin se zasmála, lehla si zpátky mezi květiny a vysokou trávu, dál si užívala teplého sluníčka a klábosila s Tulgou a kluky z naší výpravy. I já se, aspoň na povrchu, smál. Koně, s nimiž průvodci vyjeli nahoru za dodávkou (bylo neuvěřitelné a sloužilo ke chvále ruských techniků, že auto se dokodrcalo tak vysoko), radostně odfrkávali na konci provazů, pásli se na bujném podrostu a ocasy odháněli mouchy. I já držel Černušku na vodítku.
„Nepojedeme v sedle,“ ujistil jsem Rowana. „Jen si Černušku vezmeme s sebou, aby nám nesla věci, kdyby byl svah třeba moc prudký.“ Zbývajících asi sto kroků mezi dodávkou a úpatím skal bylo téměř svislých, a tak bych Černuščinu pomoc rád uvítal. „No, o co se tu vlastně snažím?“ uznal jsem Rowanovi za zády, zatímco si na leopardím sedadle aranžoval letadla a malé značkovací kužele. „Samozřejmě že bych rád, kdyby se ti chtělo jezdit. Ale slibuju, že tě do toho nebudu nutit. No tak, pojď se mnou nahoru na skály.“
„AUTO!“
„Ale prosím tě!“ Natáhl jsem se dovnitř, popadl ho kolem pasu, ignoroval protesty, které zkušenému uchu neprozrazovaly nějaké opravdové rozrušení, a vyšvihl si ho na ramena.
„Půjdeme se podívat na kamzíky!“ prohlásil Rowan, jako by ještě před chvílí neodmítal vystrčit nos z auta.
„Tak hurá na to!“ řekl jsem s úlevou. Zatahal jsem za provaz váhavé Černušky a začal jsem šplhat do prudkého svahu. Kráčel jsem nahoru po straně velkého výčnělku skály, aby mě kůň mohl následovat. Kamzík, nebo jiné horské zvíře, tu skutečně zanechal klikaté stopy. Šlo to tak pomalu a byl jsem úplně bez dechu, ale aspoň byl Rowan venku z toho zatraceného auta.
Když jsme dorazili na vrchol hřebenu, sundal jsem Rowana a uvázal Černušku ke kmeni sukovité, větrem ošlehané borovice, která připomínala, že zima je na této bujné vrchovině asi úplně jiné období. Pak jsme vystoupali na širokou žulovou plošinu, která svou plochostí prudce kontrastovala s příkrým útesem.
„Podívej!“ řekl Rowan a ukazoval před sebe. „Orlí hnízdo.“
„Jasně,“ řekl jsem se supěním a měl za to, že na znamení klidné nálady opět ukazuje na něco imaginárního.
„Vážně, Ruperte,“ prohlásila Kristin, která šplhala do kopce hned za námi, zatímco Tulga si udržoval diskrétní vzdálenost. „Já myslím, že je to vážně orlí hnízdo.“
V hájku malých borovic hned pod výší očí byla velká střapatá změť větví, spíš jakási terasa nežli hnízdo, posypaná peřím.
„Máš pravdu,“ řekl jsem užasle.
Rowan vyběhl ke kraji srázu. „Orel?“
„Opatrně!“ Kristin a já jsme se vrhli za ním, ale nebylo třeba si dělat starosti. Rowan, obratný jako vždy, si lehl na břicho a díval se dolů ze srázu. Následovali jsme ho. Pohled z orlího hnízda, které bylo opuštěné, ale plné peří a kostí, byl něčím jako pohledem očima nějakého božstva. Dole pod námi se nacházeli koně, naši fi lmaři a průvodci, napůl schovaní za třpytivou clonou osik; níž úzká trhlina v horské stěně, kde osiky ustoupily louce poseté květy; a ještě níž nekonečná plocha zeleni, modři a nakonec fi alové červeni, že z toho mysl přecházela, svíralo se z ní v žaludku, jako by ten pohled byl příliš intenzivní. Jako byste se stali podobní orlu nebo člověku, který ve snu létá, a bez přičinění vůle se vznášeli nad nekonečnou rozkolébanou prázdnou krajinou, avšak pak náhle zjistili, že padáte a padáte dolů. Vedle sebe jsem slyšel dech svého syna.
„Líbí se ti v Mongolsku?“ zeptala se Kristin z druhé strany.
„Jo, líbí!“
„Je to krása, že?“ zeptal jsem se já.
„Jo!“
„Rowane, já tě miluju,“ povídám.
Ale on se na mě ani nepodíval, jen se úkosem díval dolů do míst, kde se stýkaly nebe a země, ale řekl úplně věcně: „Já tě taky miluju, tati.“
To bylo něco tak nezvyklého, jako nějaký drahokam z Rowanových úst. Posadil jsem se, přitáhl si ho do náruče a objal ho. Objal jsem toho záhadného, zvláštního, ničím nepostižitelného kluka.

Mohlo by Vás také zajímat