Hodiny

Koupit knihu

Vypůjčit knihu

V katalogu BETH

Popis knihy

Scéna ze života anglické spisovatelky Virginie Woolfeové, osud prosté americké dívky v 50. letech, drama mladé lesbičky a majitelky nakladatelství – tři příběhy o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a lásce; autor obdržel za román Pulitzerovu cenu.

Ukázka z knihy

Prolog

Spěchá pryč od domu. Kabát, který má na sobě, je do tohoto počasí příliš těžký. Píše se rok 1941. Začala další válka. Leonardovi zanechala dopis, druhý Vanesse. Odhodlaně kráčí směrem k řece. Ví přesně, co udělá, ale ještě v této chvíli se od svého úmyslu málem nechá zviklat pohledem na zvlněnou krajinu, kostel a řídké stádo ovcí, zářivě bílých, byť s lehkým nádechem dožluta, které se pasou pod soumračnou oblohou. Zastaví se, zadívá se na ovce a na nebe a pak znovu vykročí. Za sebou slyší mumlavé hlasy. Nad hlavou jí bzučí bombardéry, ale na obloze po nich marně pátrá. Míjí zemědělského dělníka (jmenuje se opravdu John?), robustního muže s malou hlavou, oblečeného ve špinavě hnědé vestě, který čistí strouhu protínající skupinu vrb. Vzhlédne k ní, kývne hlavou na pozdrav a zase sklopí oči k bahnité vodě. Když kolem něj kráčí na své cestě k řece, pomyslí si, jak je ten člověk úspěšný, jaké má štěstí, že tu takhle mezi vrbami může čistit příkop. Jí samotné se nic podobného nepodařilo. Vlastně vůbec není žádná spisovatelka - jenom nadaná excentrička. V loužích, které tu zbyly po nočním lijáku, se svítivě odrážejí útržky oblohy. Ne, nebyla úspěšná. A ty hlasy se jí teď vrátily, nezřetelně mumlajíce těsně za hranicemi prostoru, do něhož dohlédá, kdesi za ní; ale když se po nich obrátí, zjišťuje, že unikly někam jinam. Ty hlasy jsou tu tedy nicméně znovu a za nimi se k ní přikrádá bolest hlavy, stejně nezadržitelně jako déšť, ta bolest, která ji zase celou rozdrtí a nahradí sama sebou. To hlavybolení se blíží a zdá se, že se na obloze opět objevila i ta zlověstná letadla (nebo si je tam přičarovává jen ona sama?). Dojde k pobřežnímu náspu, přeleze ho a za ním sestoupí dolů k řece. O kus dál proti proudu, poměrně daleko od ní, sedí rybář, ale ten si jí určitě nevšimne! A tak se začíná rozhlížet po nějakém větším kameni. Jedná rychle, ale metodicky, jako by se řídila návodem, kterého je nutné se úzkostlivě držet, má-li se dílo nakonec podařit. Vybere si jeden, velikostí i tvarem zhruba odpovídající malé prasečí lebce. Zdvihne ho, a než se jí podaří nacpat si ho do kapsy kabátu (kožešinový límec ji šimrá na krku), stačí si ještě všimnout jeho chladné křídové konzistence a barvy, mléčně nahnědlé se zelenými skvrnkami. Stojí těsně u vody, která šplouchavě doráží na břeh a naplňuje malé prohlubinky v blátě čirou tekutinou, jež má možná docela jiné složení než ten zčeřený žlutohnědý proud, připomínající širokou silnici, který vyplňuje prostor mezi oběma břehy. Vykročí.

Mohlo by Vás také zajímat